Kalendář akcí

P Ú S Č P S N
26 27 28 29 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Drobečková navigace

Úvod > Základní škola > Historie

Historie

Dovolte, abych se nejprve představila. Jsem budova základní školy. Stojím na důstojném místě na náměstí v Holanech. Velice blízko mě stojí další dominanta obce – kostel. Byla jsem postavena v roce 1897 a již jsem prožila 120 let pozorováním ne vždy bezproblémového života obce. V roce mého vzniku jsem stála 3 400,- korun a to bylo v té době nějaké jmění. Taky jsem se pyšnila nejen svou cenou, ale i krásou a snahou pomoci všem, kteří do mne vstoupili. V těžkých dobách válek jsem byla školou německou, ale v době Protektorátu mě navštěvovaly i české děti. Teprve po válce jsem se stala školou ryze českou.

Prvním řídícím učitelem, který v mé třídě vzdělával, byl Božidar Petříček a učitel Jindřich Šíma. Oni jsou prvními, které lze dohledat v písemnostech poválečných. Byli v Holanech jen krátce a po nich přišli manželé Josef a Anna Lukavcovi. Za jejich působení mi byla opravena fasáda a instalováno elektrické osvětlení. Již za rok dochází k další změně. Přichází na delší dobu pan řídící Josef Mlejnek a paní učitelka Růžena Pokorná. V té době u mne dochází poprvé ke změně názvu. Nyní se jmenuji Národní škola, byť jen jednotřídní. Místní školní obec vyhlásila deset bodů pětiletého plánu. Po jeho splnění budu školou moderní, ve které se všichni budou cítit velmi dobře, a já budu splňovat veškeré požadavky na mě kladené. A lidé začali jednat. Nejprve se započalo s instalací vodovodu, umyvadel a splachovacích záchodů pro chlapce a dívky zvlášť. Byla zřízena prádelna s kotlem na ohřev vody. Také před školou dochází k úpravám. Je započato s výstavbou plotu u předzahrádky, kde budou téměř po celý rok barevné a voňavé květiny.

Počátkem roku 1951 vstoupil v platnost nový školní a zkušební řád, výchova a výuka se začne opírat o pevné základy. Při té příležitosti byl vyhlášen „ týden otevřených dveří“. Poprvé jsem uvítala návštěvníky, kteří byli udiveni mou proměnou a obdivovali mou výzdobu. Akce se několikrát v průběhu let opakovala. V tomtéž roce jsem se stala školou dvojtřídní, přistěhovalo se totiž za prací několik rodin s více dětmi. Také mi byly provedeny rozsáhlé opravy. Mám nové zábradlí a podlahy.

A opět tu je nový zákon o školské soustavě a vzdělávání učitelů, který platí od 1. září 1953 a následně byly žákům rozdány nové učebnice zpracované podle nových osnov. A opět je na mne pohled krásnější, náměstí se změnilo prací lidí v krásný park.

Dne 1. září jsem se oděla do smutku, odchází člověk, který se o mne staral s láskou, a který se snažil ze všech svých sil, aby se všem ve škole líbilo. Pan řídící učitel Josef Mlejnek přechází na jinou národní školu. Na jeho místo však přichází velký vlastenec a milovník Holan pan řídící Jiří Šukal, jehož největší láskou se stal vrch Vřísek se svou nenapodobitelnou atmosférou. Tento zapálený učitel nejen že u mne bydlel, ale zároveň se celý svůj život zajímal o mé proměny a hlavně o dobrý život našich dětí.

V 57. roce nastoupili malíři a třídy oděli do veselých barev, byla mi opravena střecha, kterou osadili novými okapy. Po určité delší době došlo i na schody do prvního patra. Hned jsem se cítila mladší. Jen ta okna mě zlobila. Jde od nich chlad, profukují a celkově nejsou nic moc. Bohužel na jejich výměnu došlo až za tři roky, tedy v roce 1960. A aby jejich novota vynikla, dostala jsem hned i nový kabát, fasádu. Krása, hned se mi lépe koukalo na upravené a kvetoucí náměstí, lidé se při pohledu na mně nevědomky usmívali. Jen ty děti – mnohým bylo jedno, jak vypadám, protože se prostě učit nechtěly. Hlavně potomci dvou místních rodin boří veškerou snahu učitelů, jsou nevychovaní, neprospívají a ani jejich rodiče nejsou přístupni domluvám pana řídícího. Ještě má pan řídící tolik lásky k dětem a trpělivosti k jejich rodičům. Neochabuje ani ve snaze zlepšovat mé okolí. Mám nový plot u předzahrádky, která každé jaro rozkvétá množstvím květů a udivuje kolemjdoucí svými barvami a vůní. Mé vnitřní prostory byly v polovině sedmdesátých let opět vymalovány a i osvětlení bylo v druhé třídě rozšířeno. To samé se provedlo ve třídě zvláštní školy umístěné v přízemí. Smutné je, že někteří rodiče své děti do školy dál neposílali a tak měly tyto děti špatnou známku z chování. Pan řídící byl opravdu velmi smutný. Vše vyřešilo odstěhování problematických rodin. Ještě jedna událost změnila můj život, rozhodlo se o snížení pracovního týdne a žáci budou mít dvě volné soboty a neděle v měsíci. To bylo radosti.

V roce padesátého výročí vzniku republiky jsem byla krásně vyzdobena, pod okny mi vyhrávala kapela a rozdávaly se medaile. Krása, shlížela jsem s potěšením a ano i s pýchou na ten mumraj a dojatě jsem si vyslechla státní hymnu, v tento rok všem tak milou. Je totiž říjen roku 1968.

Můj život však pokračoval dál. I nadále jsem byla udržována a opečovávaná. Mám nové podlahy z parket ve většině místností, jsem stále malována a natírána, voním čistotou. O výzdobu se stará pan řídící, jehož láska k přírodě, lidem a holandské škole byla nekonečná. A v tomto duch vedl i děti, které v mých třídách objevovaly nejen povinnou výuku, ale nasávaly i lásku k zemi, kterou budovali jejich předci a o kterou se budou starat oni. Zde platí „ Co se v mládí naučíš, k stáru vždy najdeš“. Nejenom že s panem řídícím Šukalem putují po okolí Holan, ale navštěvují i vzdálenější místa naší vlasti. Také se starají o park před školou a malou předzahrádku. Práce totiž šlechtí ducha.

V polovině sedmdesátých let rozhodl místní národní výbor o proměně stávajícího topení za ústřední. Konečně ubude nošení uhlí, kouře, strachu z požáru a nebezpečí z popálení dětí. Na školním dvoře byla pomalu ale přeci postavena kotelna, do tříd zavedeno ústřední topení a po třech letech mohla být stará kamna přenesena na půdu, kde odpočívají dodnes. V té době přibyly na střech požární siréna a tak se opět sekalo. Přes všechny potíže stojím, pan řídící mne padnout nedá, abych mohla dál sloužit dětem. Proto si dovolím citovat jednu jeho větu ze školní kroniky: „Opět si uvědomuji, že se denně peru s mnohými potížemi jen proto, že mám i tak Holany velice rád.“

Na konci sedmdesátých let bylo konstatováno, že můj zdravotní stav je uspokojivý, přesto střecha potřebuje odborný zásah. Zatéká do mne na jednom místě tak, že je již zničený krov. To vše jde vyřešit, ale hrozí jiná krize – ubývají děti a tak se poprvé jedná o uzavření školy. Biji na poplach. Děti mají dojíždět do školy v Zahrádkách? Bylo proto rozhodnuto, že v mé budově bude pouze jedna třída, kterou budou navštěvovat děti 3. a 1. ročníku z Holan a do druhé třídy děti ze Zahrádek. Bylo to náročné, přesto se o mne dál vzorně starali. Po dvaceti letech jsem byla oděna do nové fasády, byl předělán svod vody do kanalizace a natřena okna, a také byl natřen plot u předzahrádky. Na budově byl ponechán nápis Národní škola, přestože se již jmenuji školou základní.

V roce 1984 oslavím 5O let české školy v Holanech. To zase bude slávy. Taky jsem se řádně připravila. Náměstí je plné květin, kaštany rozkvetly svícemi a třídy vyzdobeny. Návštěvníky jsem potěšila napsanými jmény bývalých učitelů a žáků na tabuli. Našli se tam i jména učitelů Bruna Horáka, Jaroslava Šámala a Jana Košťála, kteří zde učili ještě v dobách německé školy. Z nich se slavnosti zúčastnil mimo pozdějších učitelů pouze Jan Košťál. Všichni návštěvníci obdivovali a chválili upravenost a přestavbu nejen mou, ale i obce.

A znovu tu je nová organizace v obsazení školy dětmi. Žáci ze Zahrádek a vrátí a do mé budovy budou dojíždět děti z České Lípy. Naše děti jsou k nim přiřazeny, prvňáčci mají dojíždět do Zahrádek nebo Dubé. Já měla přestat fungovat jako holandská škola, ale pan Polášek, předseda MNV dokázal, aby pan řídící dál řídil mou školu. Bylo to opravdu těžké období. Českolipské děti nebyly zvyklé s pílí pracovat a měly i výchovné potíže. A stále tu byla hrozba mého uzavření. Naštěstí MNV a rodiče bojovali, protože mě mají rádi. 24. června 1985 padlo rozhodnutí, zůstanu. Snad bude více dětí, Holany se rozrůstají, staví se a hlavně staví mladé rodiny. Proto bude snad krize zažehnána, tedy alespoň do roku 1989, jak bylo panu řídícímu slíbeno. A opět se udržuji, jsou mi opraveny komíny, do oken dáno těsnění (v zimě mi byla zima, venku bývá silný mráz) a do učeben byly dány zářivky, aby děti lépe viděli a nekazil se jim zrak.

Nastává rok plný změn, rok 1989. O událostech v Praze jsem se dozvěděla až 19. listopadu večer. Jiná a pro můj život důležitější zpráva byl odchod pana řídícího Šukala na zasloužený odpočinek. Moc se s ním neloučím, vím, že beze mne nebude. Děti má rád a tak bude vypomáhat kdykoli bude třeba. V té době jsem si přečetla v Oběžníku, že na místo, dnes už ředitele školy, byl vyhlášen konkurz. Přihlásila se paní učitelka Hana Zabilanská, která zde již dříve učila. Na místo ředitelky byla jmenována dne 7. června. Následující rok jsem konečně po dlouhé době školou dvojtřídní, navštěvuje mě totiž 26 žáků. Proto také začalo s opravami. Opravila se elektroinstalace, bohužel v době vyučování. Byla jsem hlučná, prašná a špinavá. Teprve po měsíci jsem zazářila čistotou a novými malbami. A také žáci přibývají, již jich je třicet a tak dvě třídy zůstávají. V polovině roku definitivně končí pan řídící Jiří Šukal. Je unaven, ale slíbil, že pokud bude potřeba, rád pomůže.

V roce 1997 slavím sté výročí. Je to věk požehnaný v lidském žití, ale já se cítím mladě. Dál sloužím dětem a to je hlavní. Oslava proběhla 27. září 1997 za hojné účasti veřejnosti. To bylo radosti při setkání. Při promítání krátkých filmů a diapozitivů poznávali nejen sebe, ale i sousedy a známé, spolužáky a také mne v dobách kdy mě navštěvovali.

V následujícím roce byla pod mé ředitelství přidělena mateřská škola. Zatím je stále ve své vlastní budově, brzy se děti přestěhují pod mou střechu. Začíná se šetřit, nejen místem, ale hlavně penězi. Děti se musí nastěhovat do bytu pana řídícího, jinde není místo. Pan řídící se tedy musí po padesáti letech vystěhovat. Bylo to velmi smutné. Loučím se s ním, ale i nadále ho budu vyhlížet okny, jak svým typickým krokem kráčí po náměstí směrem na milovaný Vřísek.

Ale život jde dál. Před stěhováním mateřské školy jsou třeba úpravy. Je mi vyměněna kanalizace i vodovodní vedení. Do prostor bývalého bytu pana řídícího Šukala je třeba navézt nábytek, koberce a hračky, je také nutné nově vymalovat. Jen ať se mým malým obyvatelům líbím. Zase ožiji novým smíchem a radostí, opět omládnu. Jenže, má krása není věčná, topím se. Před Vánoci 2002 mě vytopila voda z nádrže na půdě. Odnesla to ta část budovy, kam chodí maláčci. A znovu se vše musí uvést do původního stavu. Je znovu položena podlaha, vyměněno poničené osvětlení, třídy jsou nově omítnuty a vymalovány. Voda mě potrápila ještě dvakrát a trvalo celý rok než jsem se vzpamatovala a upravila. Přežila jsem těžké chvíle Holany, ale ta voda. Jsem postavena z pískovce, a proto jsem její vlhkost cítila hodně dlouho.

Po 15. letech jsem opět jednotřídní základní školou. Děti ubývají, rodiče mají možnost umístit své dítě do jiné, byť vzdálené školy. Nechápu to. Jsem stále zde a mám děti ráda. Snažím se být školou milou a přátelskou a tím vyvažovat nedostatek kroužků a akcí, které nabízí školy ve městě. Přesto se opravdu snažím.

A ještě jedna změna v mém krátkém i dlouhém životě nastala. Opět se mění ředitel. Místo paní Mgr. Hany Zabilanské, která odchází na zasloužený odpočinek, nastupuje paní ředitelka Mgr. Věra Milfaitová. Přeji jí do školního života laskavost, trpělivost a také štěstí. Vím, že děti má ráda stejně jako přírodu a okolí Holan. Snad naváže na odkaz pana řídícího. Začala dobře, před školou opět vykvétají každé jaro barevné květy, dětí chodí do okolí a také Vřísek již není osamělý.

V roce 2017 jsem slavila 120. výročí svého otevření a jako správná dáma jsem se na tu slávu hezky vyzdobila. To byste viděli ty obdivné pohledy bývalých žáků i učitelů.

Dlouho jsem se neozvala a v roce 2020 jsem se dozvěděla, že paní ředitelka Mgr. Věra Milfaitová půjde na zasloužený odpočinek a bude se vybírat její nástupce. Nakonec byl vybrán zástupci obce nový ředitel Ing. Jiří Pachovský.

Píše se rok 2021 a dozvěděla jsem se, že v letošním roce by se děti, žáci a učitelé měli stěhovat do nové školy. Ona to bude vlastně staronová škola, na jejímž místě již kdysi fungovala mateřská škola. Je mi to trochu líto, ale nemyslíte si, že bych si už konečně mohla také odpočinout? Ale nebojte se o mě. Obec se o mě dobře postará a budu sloužit dál dobře městysu jako dosud. A až budete číst tyto řádky, tak již na novém webu školy, kde se dozvíte plno aktuálních a užitečných informací.